Iaido

Historie

Základním konceptem v mnoha stylech Iaidó a Kendó je Kruh Života (Ma-ai nebo koncept vzdálenosti), který nás obklopuje. Středem vašeho kruhu jste vy sami. Když držíte meč v obou rukou za konec držadla meče (cukagašira) na pěst před pasem a směřujete meč hrotem ostří (kissaki) na hrdlo imaginárního soupeře, zvolna otáčejte vaše tělo o 360° bez opouštění místa, kde stojíte. Sledujte kissaki za pohybu, prostor, který jím při otáčení vymezujete, je váš kruh – vnější obvod vaší obrany. Mistři meče učí, že tento váš kruh je nejdůležitější věcí, kterou se kdy naučíte o Iaidó nebo Kendó. Pokud soupeř vstoupí do vašeho kruh koncem meče, naruší váš kruh života, váš život je v nebezpečí, a je potřeba se bránit.

Význam slova Iaidó

Vysvětlení jednotlivých znaků:

  • Znak Iru: v Iaidó odkazuje na jsoucno, existenci těla a ducha.
  • Znak Ai: znamená jednotu, přizpůsobivost těla i ducha změnu situace.
  • Znak Dó: odkazuje na umění, stávající se cestou života.

Iaidó se překládá jako „cesta meče.“ Má své počátky v starodávném bojovém umění KENJUTSU. Japonský Samurai vyvinul Iaidó do systému rychlého tasení meče z pochvy, zabití protivníka jedním sekem, sklepnutí krve z ostří a rychlé zasunutí meče do pochvy. Tento koncept je i dnes nedílnou součástí kata, která se v systému iaidó cvičí.

Meče byly ostré jako břitva a dokonce i nejlehčí sek mohl zapříčinit smrt. Řezy se prováděly v délce několika centimetrů a v hloubce svalů pod protivníkovu kůži. Takový sek způsobil krvácení, které téměř nejde zastavit. Mnoho z řezů se cvičilo tak, aby šly přes hlavní artérie, probodávali životně důležité orgány a nebo oddělovaly končetiny. Záměr byl jednoduše zabít protivníka jedním řezem, co nejrychleji. Taková snaha jednoznačně vyplývá z doby vzniku a praktického použití na bojovém poli, bez příkras a zbytečné snaze po romantickém pohledu na svět Samurajů.

Všechny tyto techniky musely být prováděny s klidným duchem, soustředěně. Jeden mistr tohoto umění řekl: „S pokojným srdcem kladete ruku na jílec meče. Ve zlomku sekundy se vaše ruka pohne k seku na protivníka a následné zasunutí meče. Poté se vrátíte do klidu vašeho vědomí.“ Z hlediska tohoto konceptu je možné říct, že Iaidó se cvičí jako „meditace za pohybu.“ Další pohled na cvičení jako Dó (cestu životem) říká, že: „Zabere celý život, než se stanete mistrem umění a sebe sama. Je velice důležité, aby lidé pochopili, že meč je jen prostředkem disciplíny, ovládání a porozumění sama sebe.“

Kandži (znak) ‚I‘ můžeme také číst jako ‚itte‘ a ‚ai‘ jako ‚awasu‘, bráno z věty ‚Tsune ni itte kyu ni awasu‘, což znamená: kdekoli jste a cokoli děláte, vždy buďte připraveni. ‚Připraveni‘ znamená nejen pouze mít bdělou mysl, ale také ale také být důsledně trénován, aby v případě nutnosti mohla být použita rozhodná technika k ukončení konfliktu. Samozřejmě při použití meče je sek smrtelným zraněním, nejsou žádné záchytné nebo zadržovací techniky, ale to není celá myšlenka. V práci a obchodě musíte být připraveni a jednat rozhodně, pokud je to třeba, máte k tomu dostatek sebedůvěry? Když vás opustí blízká osoba, dokážete se s tím vypořádat, s plným pochopením důsledků a následků vlastní činnosti? Při přecházení ulice se náhle odnikud objeví auto, nebo vám při chůzi po ulici něco spadne na hlavu, je vaše tělo dostatečně v rovnováze a mysl čistá, abyste se vypořádali s těmito situacemi a byli v bezpečí? Všechny tyto příklady jsou příklady sebeobrany, a všechny mají stejnou důležitost v situacích, když se povrchní interpretace sebeobrany stává bojem. Učit se kata je velice obtížné studium.

Historický základ Iaidó

Není pochyb o tom, že se iai vyvinulo z potřeby použití na bojovém poli. V období Nara a Heian samurajové bojovali z koňského hřbetu, ozbrojeni oštěpem a naginatou. Pokud se jim ovšem zbraň zlomila, museli rychle vytáhnout meč nebo dýku. To vedlo k vyvinutí technik zahrnovaných pod termíny jako nuki-ai, iai, za-ai, bakken, saya no uči, riho, battojutsu, atd. Ať už je název jakýkoli, její praktická část znamená rychlé vytasení meče proti neočekávanému, náhlému útoku.

Tyto techniky byly součástí mnoha starých, sdružených škol bojových umění, které čelily šermířskému umění a zbraním samurajů. Iai se vyčlenilo z kendžutsu, které řeší šermířské záležitosti po úvodním tasení, i když ve starrých časech byly rozdíly mezi oběma uměními zřejmě jen mírné. V klasických systémech byla znalost obou umění – iai a kendžutsu – brána jako běžný tréninkový standard. (Zen Nihon Kendo Renmei Iai, od Kamimoto Eiichi (Kabushiki Gaisha Ski Journal, 1981))

Osoba braná jako „otec“ iai je Hajašizaki Džinsuke Šigenóbu. V každém případě hlubší zkoumání historie nám odhalí, že Hajašizaki zřejmě nebyl první osobou, která vyvinula iai. Ryu (školy), které předcházeli Hajašizakimu, včetně Tenšin Šóden Katori Šinto-ryu, Takenouči (nebo Takeuči) ryu a další starší systémy měli iai ve vlastních osnovách a existovaly před dobou Hajašizakiho.

Ať tak či tak, Hajašizaki Džinsuke zcestoval Japonsko a předal části svého umění velkému počtu svých žáků, kteří poté založili mnoho ze současných škol iai. Můžeme jej tedy plným právem nazývat největším šiřitelem iai během starověku, kdy byl inspirací a učitelem mnoha následným mistrům iai. Hajašizakiho považujeme za zakladatele klíčového systému iai klanu Tosa, z nějž se po rozštěpení stalo Musó Šinden ryu a Musó Džikiden Eišin ryu. Hajašizaki také inspiroval vývoj Hoki ryu, Tamija-ryu, Džúšin ryu, Hajašizaki ryu, Šin Musó ryu a další. Tato ryu pak předávali pozměněné Hajašizakiho učení po staletí dál.

Dějiny Eišin Ryu Iaidó

Eišin Ryu je škola, která dala vzniknout systému Iaidó. Eišin Ryu Iaidó se datuje do druhé poloviny šestnáctého století v oblasti dnešní prefektury KANAGAWA v Japonsku, kde žil zakladatel, Hajašizaki Džinsuke Minamoto Šigenóbu (kolem 1546 až 1621). Mnoho historických podrobností o Hajašizakiho životě jsou domněnky, stejně jako v případě řady dalších slavných bojovníků Japonska. Jeho příběh byl zcela jistě široce fabulován, ale je jisté, že vyrůstal v době neustálých válek a byl vystaven již od mladých let mnoha metodám boje mečem. Říká se, že se vypravil do prefektury Jamagata, aby se tam modlil za inspiraci a dostalo se mu božského vnuknutí o novém způsobu tasení meče. Ať už byly okolnosti takové nebo jiné, v každém případě ustanovil svůj vlastní styl šermířství a nazval jej Šimmei Muso Ryu, “od božstva daný, jedinečný styl”.

Od té doby mělo Hajašizakiho Iaidó mnoho různých názvů. Považuje se za základ dvou dnes nejrozšířenějších stylů Iaidó: Eišin Ryu a Musó Šinden Ryu. V každé generaci byl hlavní představitel (soke), který byl jmenován a dohlížel nad praktikováním bojového umění. Každý soke vlastní osobností ovlivnil vývoj iaidó.

Eišin Ryu má nepřerušovanou linii od Hajašizakiho po 21 generací po současného sokeho, kterým je Fukui Torao, jmenovaný v roce 1975 po smrti svého předchůdce, Kono Hakuren. Jména všech hlavních představitelů od časů zakladatele jsou uvedena níže.

Eišin Ryu Iaidó

1.HAYASHIZAKI JINSUKE MINAMOTO SHIGENOBU (Zakladatel)
2. TAMIYA HEIBEI NARIMASA
3. NAGANO MURAKU NYUDO
4. MOMO GUMBEI MITSUSHIGE
5. ARIKAWA SHOZAEMON MUNETSUGU
6. BANNO DENEMON no JO NOBUSADA
7. HASEGAWA MONDONOSUKE EISHIN
8. ARAI SEITETSU SEISHIN
9. HAYASHI ROKUDAYU MORIMASA
10. HAYASHI YASUDAYU SEISHO
11. OGURO MOTOEMON KIYOKATSU
12. HAYASHI MASU no JO MASANARI
13. YODA MANZO TAKAKATSU
14. HAYASHI YADAYU MASATAKA
15. TANIMURA KAME no JO TAKAKATSU
16. GOTO MASASUKE
17. OE MASAMICHI
18. HOGIYAMA NAMIO
19. FUKUI HARUMASA
20. KONO HYAKUREN
21. FUKUI TORAO

Eišin Ryu Iaidžutsu – rozdělení linie po roce 1927
18. — MASAOKA KAZUMI
19. — NARISE SAKAHIRO
20. — MIURA TAKEYUKI HIREFUSA

Sedmým hlavním představitelem (řekněme „velmistrem“) linie Musó Džikiden Eišin byl pán se jménem Hasegawa Čikaranosuke Eišin, který ke škole přidal soustavu tate hiza technik (zvednutým kolenem), kterým se běžně říká Eišin Ryu. Před tímto obdobím škola obsahovala techniky prováděné jak z tate hiza, tak i ve stoje.

Omori Rokurozaemon Masamitsu byl studentem, o kterém se tvrdí, že jej Eišin vyloučil ze školy. Omori byl studentem Ogasawara Buke Reiho (škola etikety) a také školy meče Šinkage. Šinkage Ryu mělo soustavu pěti Iai technik zvaných Saya no Uchi Batto Gohan. Rokurozaemon vyvinul soustavu technik, které se později začali nazývat Omori Ryu, a které všechny začínaly z formálního posezu – seiza. Za tento inovační přínos (a pravděpodobně i jako omluvu) jej Eišin opět přijal do školy.

Během éry Taišó (1912–1926) sedmnáctý velmistr Oe Masamichi (Shikei) (1852–1927) začlenil Omori waza jako vstupní úroveň do celého systému. Shikei byl tím mužem, který školu pojmenoval Muso Džikiden Eišin Ryu a přeorganizoval ji do současného systému tří úrovní. Tyto 3 soustavy waza, Seiza no Bu (Omori Ryu), Tate Hiza no Bu (Eišin Ryu) and Oku Iai (Zawaza a Tači waza), spolu s několika soustavami cvičení ve dvojicích (Tači Uči no Kurai a Tači Ai no Kurie, ty jsou zřejmě nejznámější) a různá zapomenutá kata tvoří dohromady téměř stovku různých technik.

V době jedenáctého velmistra se škola rozdělila na dvě linie, Šimomura a Tanimura. Linie Tanimura se začala spojovat spíše s „obyčejnými“ lidmi, nebo s goshi (farmáři/bojovníci) z prefektury Tosa, zatímco Šimomura byla bližší samurajské třídě v Koji, hlavním městě. Obě linie byly udržovány v jisté tajnosti, co se učení týče, dokud nebyl Nakajama Hakudó (1869–1958) z Edo pozván do Tosa.

Nakayama studoval pod učiteli z obou větví Muso Džikiden Eišin Ryu a je některými lidmi považován za posledního velmistra Šimomura ha. Vyvinul školu Iai, která se stala známou jako Musó Šinden Ryu, jejím těžištěm byla oblast Tokyja. Byl to právě Nakajama, kdo zpopularizoval název Iaidó, který se objevuje od roku 1932. Muso Džikiden Eišin Ryu se od té doby stalo otevřenější a cvičí se hlavně na západě a jihu Japonska.

Tito dva vrstevníci, OE Masamiči a Nakajama Hakudó, jsou z větší míry zodpovědní za přežití a růst Iaidó v dnešní době. Tyto dvě školy učí podobné techniky, kata jsou odlišná v podání více než samotných základech. Musó Džikiden Eišin Ryu má jedenáct Omori Ryu technik (s jednou variantou, která se cvičí samostatně), zatímco Musó Šinden Ryu má tuhle variantu přidanou jako dvanáctou do základní soustavy. Názvy používané pro jednotlivé waza jsou pro každou školu rozdílné. V úrovních Eišin Ryu a Oku Iai jsou používané stejné názvy a čísla technik. Musó Šinden Ryu nazývá 3 úrovně cvičení Šoden (úvod), Čuden (střední úroveň) a Okuden (skryté nebo pokročilé).

Zdroj:  http://www.kenshinkai.com.au

 Starověké dějiny Iaidó přecházejí pro první část výuky ve skupině ŠinBuKan Dódžó do výuky ZNKR Iai – modernizovaném standardu. Jak jste se již mohli dočíst na stránce Jak se cvičí, naší původní školou je Musó Šinden Ryu iai, o jehož historii a obsažených technikách se dočtete na stránce věnované Musó Šinden Ryu, na tomto místě budeme pokračovat základními fakty o historii Seitei Iai.
Seitei iai – Zen Nihon Kendó Renmei Iai – Moderní Iaidó

II. světová válka a následné zakázání mnoha bojových umění během okupace pozastavilo rozšíření iai až do chvíle, kdy se v roce 1953 zákaz uvolnil. Iai se tehdy řadilo pod All Japan Kendo Federation (Zen Nihon Kendo Renmei), včetně zkoušek na stupně dan (od šódan po džúdan) a včetně instruktorských licencí renši, kjóši a hanši, stejně jako kendo.

Problém ale byl v tom, že existovalo mnoho různých klasických škol a žádná jednoduchá cesta, jak udělovat stupně. Jak chcete porovnat někoho, kdo např. cvičí kata Hoki ryu proti někomu, kdo cvičí Musó Džikiden Eišin ryu?
Další věc byla, že učitelé kendo a iai chtěli podpořit studenty kendo ke studiu iai, aby pochopili mechanismus práce se skutečným mečem, ale u řady technik starých škol iai to trvá desítky let, než je člověk zvládne. Jak tedy potom učit základní, snadný úvod technik iai moderní nadšence budó, kteří žijí v uspěchaném moderním světě?

Řešení, celkově asi ne zrovna elegantní, ale takové, na kterém se všichni shodli, bylo vytvořit nový systém, který slouží jako základní úvod do iai a standardizovaný systém pro posuzování a udělování stupňů dan. Jediná další možnost by byla mít jen jedno ryu pro všechny cvičící iai, což je naprosto nemyslitelné řešení, bereme-li v úvahu, že existuje tolik různých škol iai určitě by žádná z nich nesouhlasila s tím, že má být podstrčena pod jiné klasické ryu.

Dvanáct lidí, kteří byli považováni za nejlepší mistry iai, bylo požádáno, aby vytvořili standardizovanou sadu iai jako inspiraci systému podle své vlastní klasické školy iai. Setkali se potom v Budokanu v Tokyju a vytvořili precizní detaily, kompromisy, s použitím nebo vyloučením technik té které školy.

Zástupci škol Iaidó byli:
MUTÓ Shuzó – Hasegawa Eišin Ryu
TERAI Tomotaka – Hasegawa Eišin Ryu
YOSHIZAWA Kazuki – Hoki Ryu
SAWAYAMA Shúzó – Hoki Ryu
MASAOKA Itsumi – Musó Džikiden Eišin Ryu
YAMAMOTO Harusuke – Musó Džikiden Eišin Ryu
SUETSUGU Tomezó – Musó Šinden Ryu
KANIMOTO Éichi – Musó Šinden Ryu
DANZAKI Tomoaki – Musó Šinden Ryu
YAMATSUTA Júkichi – Musó Šinden Ryu
NUKATA Osa – Musó Šinden Ryu
ÓMURA Tadatsugu – Musó Šinden Ryu

Z jednání vzešly 3 základní podmínky pro sestavení Seitei Iai:
1.    Systém bude zahrnovat pouze základní techniky iai
2.    Suwari Waza a Tači Waza budou zastoupeny ve stejném poměru
3.    Systém bude zahrnovat 7 kata

Motto celého jednání bylo: „Není důležité, aby byly zastoupeny všechny školy iai, ale důležitý je nový přístup.“ Na základě tohoto přístupu a výše zmíněných bodů došlo k výběru následujících technik:

  • Nukitsuke No Yoko Ichimonji Giri
  • Todome No Tate Ichimonji Giri
  • Sayu Naname No Kesa Giri
  • Gyaku Naname No Giri (Kaeshigata)
  • Gekitotsu No Itto

Příklad spolupráce můžeme najít hned v úplně první kata, Ippon-me (Mae). Zástupci stylu Omori ryu, známí svými elegantními a dlouhými pohyby, provádějí tasení, horizontální sek, a potom při furikaburi (přenesení meče nad hlavu v přípravě na sek dolů) přenášejí meč kolem levého ramene a vzhůru za hlavu. Cvičenci Eišin ryu na druhé straně sekají horizontálně a poté z této pozice zatlačí meč přímo vzhůru nad hlavu pohybem, kterému říkáme tsuri-age („švihnutí rybářským prutem“). Malý detail, řekneme si, ale dost velký a podstatný rozdíl ve stylu. Kompromisem se stalo přenesení meče blízko levého ucha, něco mezi oběma způsoby. Pokud se někmu výsledný kompilát nelíbí, měl by se pokusit vcítit do pozice mistrů starých stylů, kteří díky kompromisům dokázali celý systém stvořit. Nebylo to snadné.

1. dubna 1969 byla potom veřejnosti předvedena první seitei iai kata na festivalu bojových umění Kyoto Taikai, který probíhal ve staré Butokuden v Kyoto. Prezentace se ujal KANIMOTO Eichi. Od tohoto dne začala platit pravidla pro výuku Seitei Iai. Seitei iai kata tehdy zahrnovala prvních sedm kata, které byly odvozeny a upraveny z klasických škol iai. První dvě kata, Mae a Uširó, jsou z Omori ryu. Třetí kata, Ukenagaši, byla vytvořena z kata, která se nachází v Omori ryu a Musó Džikiden Eišin ryu. Čtvrtá kata, Tsuka Ate, byla podobná tate hiza technikám z Eišin ryu. Další kata, Kesa Giri, byla odvozena z Hoki ryu. Kata Morote Cuki byla technikou bodací, která se nacházela v mnoha různých školách iai.

Když se ustanovil základ výuky seitei iai, bylo rozhodnuto přidat další 3 kata, aby se studentům rozšířil obzor. Nová kata byla předvedena v roce 1981 (přidány v roce 1980). Osmá kata, Ganmen Ate, byla odvozena z technik Musó Šinden ryu oku iai. Soete Cuki přišla ze známé techniky Hoki ryu, a desátá kata, Šihó Giri, byla také z Hoki ryu kata. Na přelomu tisíciletí se přidaly další dvě kata, Só Giri a Nuki uši, předvedeny byly v roce 2000.

Protože celý systém je bez kořenů, je stále živý a nadále se vyvýjí. V současnosti jsou seitei kata (jako samostatný systém se správným názvem ZNKR iai kata, ZEN KENREN IAIDO GATA) nejrozšířenější iai systém v Japonsku.