Historie

Dějiny džódó se vinou do hlubin používání primitivních zbraní na japonských cestách a bitevních polích. Necháme stranou otázku, kdy prvně potřeboval samuraj místo zlomeného meče nebo naginaty jinou vhodnou zbraň, nebo kdy chudý pocestný či jamabuši osekal kus dřeva do přijatelné podoby, a přesuneme se do období kolem roku 1600.

Jsme v Japonsku, právě se lámou století (což tady mnoho neznamená, protože Japonci počítají roky od éry do éry), ale pro Evropana je tak nějak kolem roku 1605. Musó Gonnosuke, vynikající šermíř, držitel ocenění z několika škol bojových umění, cestuje po Japonsku a má v úmyslu poznat jiné školy a porovnat se s řadou dalších dobrých šermířů (takovému putování se říká muša-šugjó). Velice podobný nápad měl zhruba ve stejné době i Mijamoto Musaši, také vynikající šermíř, držitel ocenění několika škol bojových umění…

Pro toho, kdo dlouhodobě studuje budó, tehdy spíše budžucu, se náhody stávají přirozenou součástí života. Nejspíše náhoda tomu chtěla, že tito šermíři, z nichž jeden se sebedůvěrou sobě vlastní nosil na oděvu nápis „Nejlepší šermíř v provincii“ a druhý s arogancí sobě vlastní na soupeře bral meč dřevěný (mohl si to dovolit, vzhledem ke svým šermířským kvalitám), na sebe narazili a rozhodli se zkřížit zbraně.

Když jsme u toho křížení, Musaši vyhrál díky technice jeho škole vlastní (alespoň se to tak tvrdí v jedné z verzí), džudžidome – křižný blok, na kterou Gonnosuke nenašel odpověď. Musaši si ale během souboje začal vážit svého soupeře, možná v něm i přes jeho drzost rozpoznal kvalitního soupeře a člověka, který si zaslouží žít. Nikde bojovník nepozná srdce druhého bojovníka tak dobře, jako při souboji na život a na smrt (šinken šóbu), kdy zcela povolíte uzdu svým schopnostem a totéž udělá váš soupeř.

Zkrátka, Gonnosuke si odnesl možná nějakou tu modřinu, v každém případě ránu na sebevědomí. Udělenou lekci se Gonnosuke rozhodl promyslet, odebral se k mnichům na horu Hóman (prefektura Fukuoka, později se tam zdržel jako instruktor klanu Kuroda na podstatně delší dobu a vyučoval tam své džódó) a nějakou dobu tam pobýval. Jednou se mu zdál sen (alespoň později se to bude tvrdit), ve kterém mu byl sdělen způsob, jak by mohl Musašimu minimálně oplatit porážku („maruki o motte, suigetsu o shire“ – „pomocí kulaté tyče pochop suigetsu“). A protože to byl člověk důkladný, ořezal dubovou větev na rozměry, které se mu zdály celkem přijatelné (128 cm, 2.6 cm), rok trénoval a vydal se hledat Musašiho.

Druhý souboj dopadl podle Gonnosukeho očekávání, technika, kterou vymyslel proti křižnému bloku, fungovala nejspíš podle plánu a Musaši si odnesl něco modřin. Gonnosuke později založil školu džó, jejíž tradice je v nepřerušované linii předávána v Šintó (Šindó) Musó Ryu dodnes. Výběr technik právě této školy umožnil později vzniknout tomu, co cvičíme v ŠinBuKan Dódžó pod názvem Seitei Džódó.

Džódó pod vedením ZNKR

V polovině sedmdesátých let 20. století Zen Nippon Kendo Renmei, útvar, který stejně jako v případě iaidó dal podnět k vytvoření komise pro zformování Seitei iaidó (ZNKR iai), se zajímal o začlenění cvičení džódó pro širokou veřejnost. Šimizu Takadži sensej (1896–1978), v té době hlavní představitel staré školy ŠMR, vyšel těmto záměrům vstříc. V roce 1964 Šimizu prodiskutoval svůj návrh na tréninkový výběr (nebo standard) seitei džó pro ZNKR se svým kolegou Otofudži Ičizóem (v té době vedoucím dódžó ve Fukuoce). Tento krok vedl k ustanovení průzkumné komise a v roce 1968 Šimizu Takadži a Nakadžima Asakiči demonstrovali seitei džódó kata Předsedovi ZNKR. Seitei džódó kata byly navrženy a v roce 1969 je Šimizu (tači) a Otofudži (džó) předvedli veřejnosti.

Šimizu sensej tak vytvořil standardizovanou sadu základních kihon technik a kata, která měla sloužit a dodnes slouží podobně jako ZNKR iai pro seznámení širší veřejnosti s tímto bojovým uměním. Původním záměrem bylo vybrat 12 džódó technik Šintó Musó Ryu pro formování Seitei Kata Džódó. Zvládnutí těchto 12 základních pohybů mělo sloužit jako základ pro studium širšího pole Šintó Musó Ryu. Dnes se řada lidí na úrovni zvládnutí seitei zastaví, nebo pokračuje studiem modifikovaného koryu pomocí kihonu upraveného pro seitei, tím se původní myšlenka mírně vytrácí.