Dvacátého ledna 2017 podruhé zavítal do České republiky významný japonský mečíř Matsuba Ichiro Kunimasa, který je držitelem ocenění Mukansa. V rámci své cesty uspořádal přednášku v pražské Dobré čajovně, jejíž překlad zajistil Jakub Zeman. Ve své přednášce se mistr věnoval velmi zajímavému a bohužel málo popisovanému tématu – o mečích a mečířích po roce 1876. V následujících řádcích jsem se pokusil zachytit o čem mistr hovořil.
Život
Pan Matsuba se narodil v roce 1959, není z mečířské rodiny a proto “není” vázán žádnou konkrétní linií. Kování mečů se začal učit v roce 1983 u mistra jménem Yasuhiro Kobayashi a postupně studoval ještě u dalších dvou mistrů, poté se zúčastnil nově zavedených zkoušek o mečířskou licenci. Po jejich úspěšném složení se stal mečířem a od té doby získal mnoho cen v NBTHK soutěžích a následně v roce 2014 obdržel titul Mukansa. Pan Matsuba se kromě kování mečů věnuje bojovému umění. Je mistrem (Menkyo Kaiden) školy Jiki Shinkage Ryu a držitel 6. danu v Aikido.
O mečích a mečířích v období Meiji (1876 – Haitorei)
Od roku 1876 do výroby vojenských mečů gunto
Po výnosu Haitorei, kdy bylo zakázáno nosit meče na veřejnosti s výjimkou policistů a vojáků, rapidně ubyla poptávka po mečích s čímž souvisela ztráta práce pro mečíře. Většina z nich se rekvalifikovala na výrobce různých druhů náčiní pro zemědělství nebo řemesla (dláta, hoblíky, atd…). Ovšem dle slov pana Matsuby kovat meč není totéž, jako kovat běžný nástroj. “Je to zábavnější.” Několik mistrů mečířů ovšem ustálo tuto krizi a právě díky nim existuje nepřerušená tradice výroby japonských mečů. V těžkých dobách byli někteří mečíři donuceni nouzí k padělání historických mistrovských mečů, jelikož to byly jediné čepele, o které byl zájem na trhu. Zhruba do roku 1905 byl život mečířů opravdu složitý.
Gunto – vojenské meče
Po roce 1905 Japonsko ovládl militarismus a vznikla potřeba vyrábět vojenské meče pro důstojníky. Možnosti zbylých zkušených mistrů byly omezené a tak se zakázek chopili kováři bez specializace na meče a ve třicátých létech zejnéna začínající průmysl. Při poptávce po levných mečích klesá kvalita materiálu i zpracování, přesto i tehdy vznikaly některé mistrovské kusy. Po kapitulaci Japonska na konci II. světové války, byly okupační správou zakázány budo, bujutsu a vlastnění i vyrábění mečů. Byla nařízena konfiskace a likvidace všech mečů. Naštěstí v poslední chvíli z těchto nařízení byly vyjmuty meče historicky a umělecky hodnotné. Po válce bylo mečířské řemeyl opět před zánikem.
Po roce 1953
V roce 1953 bylo nařízení o zákazu výroby mečů zrušeno. Tradice byla léty zákazů velmi oslabena. Mečíři po tomto roce musejí skládat zkoušku a pro získání licence dokládají pětiletou praxi. Pomalu se navrací staré technologické postupy – začala éra Gendaito.
Setkání s mistrem Matsubouse neslo ve velmi příjemném duchu a mistr otevřeně hovořil také o různých osobních zážitcích a zkušenostech, které získal během své mačířské praxe. Doufám, že pan Matsuba Českou republiku brzy zvonu navštíví a třeba si připraví další povídání na některé z méně častých témat.
https://matsubakatana.wordpress.com/
Převzato z: https://nihonto.japan.cz/
Fotografie: Tomas Jane
T. Suk