Poslední květnový víkend jsme vyrazili do Hradce Králové na seminář Andyho Watsona senseie (kyoshi, 7. dan), po kterém následovalo Toreikan Team Taikai (dříve Nozomi team taikai).
V sobotu jsme cvičili. V neděli soutěžili. A po většinu víkendu předstírali, že jsme v klidu.
Pavel nám opakoval, že si to máme hlavně užít. Což zní jako výborný plán. Jenže mezi teorií a praxí občas bývá menší rozdíl. Obzvlášť když člověk nechce udělat senseiovi ostudu…
Na druhou stranu, kdyby to bylo úplně bez nervů, nejspíš by na taikai nikdo nejezdil.
Sobota – seminář
Sobota patřila semináři. Během dne jsme prošli několik kata ZNKR Seitei Iaido, hlavním tématem však nebyly jednotlivé techniky, ale principy, které se v katách opakují.
Asi tím hlavním byl princip „soft and sharp“. Andy opakovaně upozorňoval, že technika není sled stejně rychlých pohybů ani naučená choreografie. Střídá se v ní příprava a akce, uvolnění a napětí, tlak a okamžik provedení. Právě tento kontrast dává pohybům život.
Po celý den se vracel i k otázce smyslu jednotlivých pohybů. Kata nejsou sestavou naučených kroků. Za každým pohledem, změnou postoje nebo pohybem meče stojí konkrétní situace a konkrétní protivník. Kata bez protivníka existuje jen v učebnici.
Reihō (礼法)
Samostatnou kapitolou bylo reihō, kterému jsme se věnovali hned v úvodu semináře.
Každý detail má svůj význam a souvisí s vědomím přítomnosti protivníka. Ať už jde o způsob seiza, držení meče, úklony nebo přechody mezi jednotlivými pohyby, vše by mělo být prováděno se stejnou pozorností jako technika samotná.
Řeč přišla i na tempo. Přestože bývá reihō někdy vnímáno jako pomalá a formální část cvičení, zkoušeli jsme vše v klidu stihnout do 45 vteřin. Což bylo pro některé z nás překvapivě svižné tempo.
Mae (前)
U první katy jsme se věnovali především nukitsuke. Andy zdůrazňoval práci centra a boků při tasení a vedení meče při přechodu do furikaburi.
Zajímavá byla poznámka k poslední části tasení, kterou popisoval jako „step and cut“. Meč by neměl zastavit dříve než pohyb nohy. Současně upozorňoval na vedení kissaki s pocitem bodu za ucho a na to, že při furikaburi nesmí špička meče padat.
Velkou pozornost věnoval také zanshinu při ó-chiburi. Soupeř je stále přítomný a situace ještě neskončila. Teprve po jejím vyhodnocení přichází nótó.
Ukenagashi (受流し)
Třetí kata se nesla ve znamení plynulosti. Andy upozorňoval na častou tendenci rozdělovat jednotlivé části techniky na samostatné kroky. Pohled na soupeře současně s uchopením meče, vstávání a pohyb nohou i celého těla by měly tvořit jeden celek.
Hodně prostoru věnoval samotnému krytu. Často bývá tendence blok zdůraznit a „ukázat“. Andy naopak upozorňoval, že okamžik krytí by měl být co nejkratší. Stejně tak by nemělo docházet ke zbytečnému zastavení ve furikaburi nebo v nápřahu před sekem.
Morote-zuki (諸手突き)
U šesté katy se Andy vracel k principu soft and sharp.
Rozebírala se především otočka a přechod mezi krytem a následným sekem. Andy upozorňoval, že nejde o dva oddělené pohyby, ale o navazující proces, ve kterém vzniká napětí a následně přichází akce.
Právě zde několikrát ukazoval, jak rozdíl mezi „měkkou“ přípravou a „ostrým“ provedením dokáže výrazně změnit celkový dojem z techniky.
Sanpōgiri (三方切り)
U sedmé katy se hodně mluvilo o seme.
Přestože první sek směřuje doprava, protivník před námi nezmizel. Ještě před samotným sekem je potřeba reagovat na soupeře vpředu – pozorností, postojem i tasením. Teprve potom přichází vlastní sek doprava.
Ganmen-ate (顔面当て)
U osmé katy se rozebírala především práce těla po úderu tsukou a následné tasení za pomoci otáčení saya.
Zaměřili jsme se na práci zadní nohy, polohu chodidla a návaznost dalších pohybů. Opakovaně se vracel princip přípravy a akce, tedy jasně čitelných fází techniky bez zbytečných pauz mezi nimi.
Andy několikrát upozorňoval na to, že příručka často popisuje konkrétní pozice nebo okamžiky v průběhu techniky. Neznamená to však, že je potřeba se v nich zastavovat. Jde o okamžiky, které je potřeba vnímat, jejich trvání je však nulové. Pohyb jimi prochází, ale nesetrvává v nich.
Nukiuchi (抜打)
U poslední katy se rozebíral především ústup, tasení a přechod do seku.
Celá technika by měla působit jako jeden souvislý pohyb. Současně by však neměla být prováděna mechanicky. Během ústupu a tasení musí zůstat prostor pro vnímání situace a případnou změnu rozhodnutí. Pokud se soupeř pohne jinam, než předpokládáme, nebo situace probíhá jinak, než jsme očekávali, měla by být technika schopna na tuto změnu reagovat. Sek proto není předem naprogramovaná akce, ale reakce na to, co se v daném okamžiku skutečně děje.
Přestože jsme během dne prošli několik různých kata, stále jsme se vraceli ke stejným tématům. Soft and sharp, práce se seme, zanshin, plynulost pohybu, schopnost vnímat soupeře a reagovat na vývoj situace. Kata není sled naučených pozic ani série zastavených obrázků. Důležitý je záměr, návaznost pohybů a porozumění tomu, proč se jednotlivé části techniky provádějí právě tak, jak se provádějí.
Vše, o čem byla během dne řeč, směřovalo k principu Ki Ken Tai no Ichi (気剣体の一致) – k jednotě ducha, meče a těla. Ne jako k jednoduchému pravidlu, ale jako k principu, který si každý musí postupně objevit vlastním tréninkem. Když se na seminář podívám zpětně, vlastně jsme se k tomuto principu vraceli celý den. Jak propojit záměr, pohyb těla a práci meče tak, aby technika působila jako jeden celek a neztratila spojení s protivníkem ani situací, kterou řeší.
Neděle – Toreikan Team Taikai
Neděle patřila týmovému taikai. Dvanáct týmů, systém každý s každým a prakticky nepřetržitý sled zápasů.
Pro mě osobně byl soutěžní den překvapivě fyzicky méně náročný než sobotní seminář, nikoliv však psychicky. Nebyl prostor vychladnout, posedávat ani dlouze rozebírat jednotlivé techniky. Nastoupit, zacvičit, chvíli si odpočinout a znovu na značky.
O poznání náročnější den to byl pro rozhodčí. Zatímco soutěžící si mezi zápasy mohli alespoň na chvíli oddechnout, porota musela zůstat soustředěná od prvního do posledního zápasu.
Za Shinbukan nastoupily tři týmy. Výsledky letošního taikai shrnuje následující tabulka.
Po skončení taikai si nás Andy ještě svolal k závěrečnému rozboru. Vrátil se k věcem, kterých si během dne jako hlavní rozhodčí všiml nejčastěji.
Řeč přišla na práci nohou, furikaburi, načasování seku i propojení pohybu těla a meče. Na konkrétních ukázkách rozebíral rozdíl mezi technikou složenou z několika samostatných pohybů a technikou, která působí jako jeden celek.
Zajímavá byla také diskuse nad Morote-zuki a Soete-zuki. Andy zpochybňoval některé často opakované výklady, podle kterých má být pohyb co nejúspornější kvůli blízkosti soupeře. Na praktické ukázce bylo dobře vidět, že takové provedení často přestává dávat smysl. Soupeř totiž nemusí stát na místě. Pokud ustupuje nebo reaguje na naši akci, potřebujeme pohyb, který zůstane funkční i v měnící se situaci.
Ačkoliv většina z nás strávila část víkendu v různém stupni stresu, nervozity a přemýšlení nad tím, co všechno se dá pokazit, nakonec jsme si akci opravdu užili. Odvezli jsme si spoustu nových poznatků, zkušeností a námětů k dalšímu tréninku.
Jířa K.
